kapitola první
KAPITOLA PRVNÍ
"Avada Kedavra!"
Další oběť, která podlehla smrtelné kletbě Toma Rojvola Raddlea.
"Yaxley, vem šálek a medailonek, jsou v té vytríně" řekl Raddle a odtáhl zatím mrtvé tělo Hepziby Smithové do kouta.
"Můj pane, co hodláte dělat s takovými cennými věcmi? Prodat?" zeptal se Antonín Dolohov.
"Prodat?! Ty hlupáku, myslíš, že mi jdeš o peníze?!" rozkřikl se Raddle na Dolohova.
"Promiňte mi můj pane, jen sem myslel, že..." začal Dolohov, ale to už se svíjel bolestí na zemi.
Po chvíli promluvil Avery. "Na co je tedy pane potřebujete?"
Raddle přestal mučit Dolohova a odpověděl. "Ten morous Křiklan mi něco prozradil o viteálech. Když někoho zabiju, můžu část své duše vložit do jakékoliv věci či bytosti, ze které se stane viteál. Tím pádem můžu zemřít jen, až někdo zničí všechny viteály. Neřeknu vám čím se dají zničit, takový hlupec nejsem. A zabití mi rozhodně nebude dělat problém." a nenápadně zašilhal k Hepzibě.
Pak promluvil cizý pisklavý hlásek. "Co jste to provedli mé paní!"
Raddle se otočil a uviděl skřítku. "Ááá Hokey, na tebe jsem uplně zapomněl. Avery!"
Avery zvedl hůlku a vykřikl. "Mdloby na tebe!"
Hokey se sesula na zem.
"Alespoň ta vražda nebude na nás." řekl Raddle a strčil Hepzibinu hůlku do skřítčiny ruky.
Vyšli z domu.
"Co míníte dělat teď?" zeptal se Mulciber.
Teď? To nevím. Ale co nejdřív se musím vrátit do Bradavic a požádat Dippeta o to, abych mohl učit na škole Obranu proti černé magii. Pokusím se tam najít další vzácnou věc.
"A..." chtěl říct Dolohov, Raddle byl však rychlejší.
"Dnes už jděte pryč. Až ucítíte znamení, dostavte se." a přemístil se do Tkalcova.
Nebýt tmy, která byla nad celým Tkalcovem, jistě by ho vidělo spoustu mudlů, neboť tato ulice byla velmi rušná.
Došel až na konec ulice a zaklepal na typicky mudlovský dům. Dveře se otevřely a na prahu stál postarší muž v pyžamu.
"Co tu děláte člověče, víte, kolik je hodin?" rozlobil se muž.
"Dobrý den." a s úsměvem řekl. "Avada Kedavra!"
Stařík se zhroutil na podlahu, Raddle ho odkopl ho stranou, aby mohl projít. Zaposlouchal se, jestli v domě ještě někdo není. Bohužel byl. V posteli ležela žena, nejspíš podle věku mužova manželka. Raddle ale neměl slitování. Vykřikl podruhé a zelený paprsek světla ženu pohltil. Oddechování přestalo. Vzal jí za ruku a nemilosrdně s ní švihl do zdi. Tam zůstala.
"Díky za uvolnění postele." řekl suše a usnul.